Basketbalová legenda. Tak se, bez jakéhokoliv přehánění, dá bavit o Františku Konvičkovi. Děvetasedmdesátiletý rodák z Okříšek má na svém kontě mimo jiné tři medaile z mistrovství Evropy, čtyři ocenění pro československého basketbalistu roku, páté místo z olympijských her v Římě nebo šest titulů mistra republiky.
František Konvička svoji hráčskou i trenérskou kariéru spojil s brněnskou Zbrojovkou a na jihu Moravy dnes také žije. Do své milované Třebíče však pravidelně jezdí - buď na chatu u Steklého rybníka, nebo třeba na třídní srazy. Se svými spolužačkami (o těch mluví coby dorostenkách) a spolužáky z třebíčské obchodní akademie se schází pravidelně. I teď, šedesát let po maturitě. „Dokonce tu je jeden můj bývalý spoluhráč, se kterým jsme se v roce 1956 stali s třebíčským týmem mistry republiky v dorostu,“ vzpomíná v salonku restaurace na Zlatém Kříži.
Jakou hodnotu nyní přikládáte vašemu dorosteneckému titulu?
My jsme si toho velmi cenili, na kluky odněkud z Moravy v doma ušitých trenýrkách to úspěch byl. Sice je to mládež, ale když je někdo první, je prostě první. Třebíč to v tomhle má těžké, my jsme typickým příkladem města, kde největší talenty posbírají velké kluby v okolí. Tohle se tu dělo vždycky, proto jsme nikdy nemohli dokázat velký úspěch mezi dospělými. A pokud se nenajde nějaký velký sponzor, bude to platit dál.
Vy jste sice odchovanec třebíčského basketbalu, ale vaše jméno je pevně spjato s brněnskou Zbrojovkou. Jak jste se do ní dostal?
Já mohl odejít do Prahy i do Brna, ale nakonec jsem si vybral Brno. Bylo to blíž a Zbrojovka byla tehdy špičkový klub. První rok jsem tam dojížděl na tréninky, dvakrát týdně jsem jezdil půlnočním vlakem domů, do postele se dostal o půl jedné a zase znova. V devatenácti jsem pak do Brna odešel na školu a ve Zbrojovce už zůstal skoro celou kariéru. Dokonce mi v klubu pomohli vyhnout se dvouleté vojně, dělali jsme, že mám žloutenku. Později jsem si musel odkroutit jenom půl roku, to jsem hrál za Duklu Olomouc, ale to byla jen taková sranda, ani jsme nebydleli na kasárnách.
Po šedesátém osmém jste na dva roky odešel hrát do Belgie. Odejít tehdy na západ nebylo vůbec samozřejmé, co že se to povedlo vám?
Když jste byl reprezentant a bylo vám přes třicet, pustili vás. Já měl navíc velké štěstí, že se o tom rozhodovalo ve volnějším období před srpnem 68, i když jsem nakonec odešel až o rok později. A i to bylo se štěstím - do Belgie jsem odešel 4. října 1969 a o pouhý den později režim zrušil všechny výjezdní doložky a napevno hranice zavřel.
Když jste odcházel do Belgie, měl jste na kontě čtyři ocenění za nejlepšího basketbalistu Československa, konkurenci jste neměl v letech 1965 až 68.
Myslím, že ta moje ocenění byla spíše ze setrvačnosti. Pokud bych měl velkohubě říct roky, kdy jsem byl dobrý, byly by to spíš ty od roku 1962 do roku 1964. V době, kdy jsem ona ocenění získal, tu už podle mě byli lepší hráči. Ale jak to tak bývá, třicátník cenu dostane o něco snadněji než někdo, komu je čtyřiadvacet. I když stejně tehdy to nic moc neznamenalo, nevedly se vůbec žádné statistiky, my při vyhlašování dostali dárkový koš s prošlou čokoládou a bylo (usmívá se).
Takže vy nemáte přehled, kolik jste za kariéru získal bodů?
Tehdy se to vůbec nesledovalo. Znám akorát svoje statistiky z Belgie, tam už se i tehdy všechno evidovalo. Já byl ale vždycky střelec, dával jsem hodně bodů a trošku tak sbíral smetanu i za ostatní. Na výsledku ale vždycky pracoval celý tým, já byl jenom zakončovatel.
Co byla na hřišti vaše největší přednost?
Já jsem střelec z pravé ruky, ale paradoxně se odrážím taky z pravé strany a z pohybu jsem tak střílel levou. Obvykle je to tak, že kdo je pravák, střílí pravou, a kdo je levák zase levou, ale já měl výhodu zakončování oběma rukama. Tím jsem byl nebezpečný. A na svou dobu jsem měl hodně vyházenou ruku. V mládí jsem navíc měl výhodu ve výšce, svými s 192 centimetry jsem byl v dorostu o hlavu vyšší než ostatní. Ale s výškou to nakonec šlo od desíti k pěti. Když jsem začínal ve Zbrojovce, byl jsem druhý nejvyšší, a když jsem končil, už jsem byl nejmenší.
Vy máte na kontě i tři tituly coby trenér, taky se Zbrojovkou.
Tehdy se ve Zbrojovce sešla dobrá generace. Ono je to vždycky do velké míry otázka štěstí. Když nejlepší trenér dostane nemehla, neudělá s tím nic, a když dostane dobré hráče, kolikrát se jako trenér spíš vezete. Já za léta trénování zjistil, že málem basketu ani nemusíte rozumět. Je potřeba dávat pozor, aby se hráči nerozhádali, a když už se rozhádají, aby si nenafackovali. Musíte vědět, že jedno špatné slovo může všechno pokazit a chybná rozhodnutí paradoxně občas vedou k vítězství a naopak.
V revolučních letech jste zastával pozici předsedy československého basketbalového svazu. Jak jste se k tomu dostal?
Hádala se Bratislava s Prahou a nemohli se dohodnout na vhodném kandidátovi. Já byl z Brna a byl jsem pro v té době pro obě strany nejmíň problematická osoba. Od začátku jsem ale věděl, že to bude jenom na chvíli. Pro mě to nebylo úplně lehké období, Slováci se tehdy začali trhat, federální orgán končil a Češi i Slováci si udělali vlastní ligy. Musím říct, že dělat trenéra nebo funkcionáře bylo zajímavé, ale nejlíp mi bylo přímo na hřišti. A vůbec nejlepší to bylo, když jsem byl dorostenec!
Ještě nedávno jste říkal, že s přáteli na koš pravidelně házíte. Platí to pořád?
Teď už ne. V zimě jsem se šíleně nachladil a od té doby mám problémy se zády, takže teď mám se sportem utrum. Na druhou stranu, je mi sedmdesát devět, takže vlastně můžu být rád, že ještě chodím (usmívá se). Do února jsme ještě jednou týdně chodili s partou hrát, jenom abychom se trochu pohnuli a netloustli. Musím říct, že teď mi to chybí, už jenom to, že si po tréninku jdete spolu někam sednout je nenahraditelné. Ale zase vím, že to jednou skončit musí.
Letos v únoru jste byl uvedený do síně slávy třebíčského sportu. Vy na svém kontě máte celou řadu nejrůznějších ocenění, co pro vás znamená právě tohle?
Já mám k Třebíči velmi vřelý vztah. Sice jsem se narodil v Okříškách, i když to bylo jen kvůli tomu, že tam žila naše porodní bába, ale v Třebíči jsem vyrostl a prožil tu mládí. A vlastně až teď objevuju Třebíč jako moc hezké město - za mého mládí byli Židy špinavá čtvrť, místo restaurací na náměstí byly sklady uhlí a podobně. I tak pro mě tehdy Třebíč coby pro patriota byla srdeční záležitost, ale teď si ji opravdu užívám. Moc se sem sice nedostanu, ale když už, jsem tu moc rád. A z uvedení do síně slávy mám velkou radost. Když vás ocení, z místa odkud pocházíte, je to nejlepší.
autor: Tadeáš Mahel / Třebíčský zpravodaj
foto: Město Třebíč
